Sketches of Scotch.

v ramci sveho odpocinkoveho, post-zkouskoveho casu jsem udelal par veci, na ktere nebyl cas

1/ nahral jiz pet kusu songu s mym fenomenalnim ladenim, se kterym zni vsechno uplne skvele! (nevyhodu to ma tu, ze u toho furt praskaj struny. takze padl rekord trikrat prdly D naladeny nahoru na E.. behem 4 dnu. bude to rozlozenim tahu, protoze basove E podladuju, tak je asi proste moc silnej tah krku na to D.. musim zacit kupovat levnejsi struny asi :-)

2/studentske indie haro slo dolu. takze ted kdyz vylezu s kosem ven v mych adidas sustakach, vypadam jak rozeny fotbalovy mistnak, ktery vam jednu natahne kdyz se na nej blbe podivate.

3/ joinoval jsem research club. takze ted jsem clenem nejzadanejsiho studentskyho klubu glasgow uni a dostal jsem dokonce i klic od baraku. bohuzel ale porad musim za vsechno platit, tak nevim kde je vyhoda sakra :-) ale byli jsme tam minuly patek na takovy drum n' bassovy party a bylo to super - prijemny a utulny a svete div se, maji tam toceny staropramen :-)

4/ jedna tlusta, opila holka z erasma se me tam zeptala, jaky jsou moje oblibeny songy a nejak jsem nebyl schopen ani poradne rict. divny, nikdy jsem se nad tim ani nezamyslel.  vcera jsem se valel na posteli, poslouchal hudbu a popijel vinko. tak jsem prohrabal itunes playlisty a vysledek je jasny - predstavuji tedy oficialne vladovu top five + linky na poslechnuti/stahnuti.

proc miles davis? protoze to je pro me nejdokonaleji zahranou skladbou - je v tom dynamika, uzasny cit, naprosty splynuti nastroju a hudebniku. proste tak nejak to jde az na kost, na moji... :-)

proc chopin? nevim co na tyhle skladbe je, ale vzdycky necim zacne hybat v moji hlave. je v tom neco strasne jemnyho. casto me tahle skladba prinuti myslet. (casto o h****, ale tak to vsichni zname)

damien rice. kdyz tak premyslim, tak ten text je asi detsky zvatlani a vubec damien rice neni moc intelektual jak by se k jeho hudbe nejspis hodilo. ale on to zazpiva tak uprimne a pocitove, ze to vama proste zamava. navic tohle je jedina pisnicka u ktery mi na koncerte vrhkly slzy do oci. takze na tom asi neco bude...

klavirista christopher o'riley udelal dve uzasny desky coveru - jednu radiohead a druhou elliota smithe. obe dve jsou pro me vrcholem aranzerskych schopnosti a posloucham je porad. o'riley ma krasny rukopis v tom smyslu, ze kazdou skladbu je schopen zahrat s takovou davkou romantiky, ktera vas fakt zabije. bulletproof mozna neni nejlepsi z obou desek, ale ja ji poslouchal jednu zasadni dobu na brehu vltavy ve tri rano a obratilo to ve mne fakt vsechno naruby (i kdyz to uz bylo vsechno obraceny, buhvi..)  o jake klise...

no a song od elliota smithe - elliot smith je basnik. proto je podle me fakt tezky pro spoustu lidi jeho hudbu nejak stravit, protoze je proste divna... tenhle song je takova literarni postmoderna a umelecky supermarket - jakoukoliv hloubku chcete, tahle pisnicka jich ma jeste vic. sahnete si po ty, na kterou mate chut.