Sketches of Scotch.

Tak to vezmu trošku retrospektivně. Joj teď si uvědomuju, že už si to moc nepamatuju jak tu tak sedim :-). No rozhodně vím, že minulý čtvrtek jsem šel na koncert Damiena Rice... Samozřejmě že bych to nebyl já kdyby tomu nepředcházely velké komplikace. Ty jsou ostatně v mém připadě vždy způsobeny tím, že všechno dělám na opravdu tu nejposlednější chvíli. No zkrátka ačkoliv jsem věděl, že na koncert jdu, tak jsem lístek kupoval pár hodin předtim a to ještě navíc tak ostudně, že jsem musel poprosit mámu, aby mi to zaplatila přes net svojí kartou, protože já si svůj UK účet ještě neudělal... Ještě a ještě a ještě stále ne. 

No, confirmation number jsem měl. 

Tak zbývalo už jenom sehnat někoho kdo by šel se mnou. Bohužel nikoho hudebně spřízněnýho tady nemám - snad jen toho prašivýho Hadriána z pupku světa Paříže... Ten ale bohužel Damiena Rice neznal. Zbytek byl opravdu neúspěch - italka Manuela poslouchá jenom italský diskošky (pak taky ňákýho itlaskýho idola s uměleckým pseudonymem nabitým testosteronem stejně jako hlasem a určitě i ochlupením na hrudi, že vždycky když si to ráno zapne při svý silk-épil session, musim zavřít dveře na chodbu abych tomu unikl). Finka Anne poslouchá trošku metalu a pak nějaký jejich folklór spočívající v asi 60ti členném sboru cinkající na různý druhy zvonečků - no prostě úlet, ta na to taky nebyla. Indka je na classic hard rock Deep Purplů a spol. Poslední šance byl ital Enrico, ale ten mě poslal k šípku, že tohle je muzika for chicks and fags a že oni jdou clubbing...

Co na to říct, šel jsem sám s přítelem ipodem. Cítil jsem se trošku provinile, že jsem neměl druhý album Damiena Rice moc naposlouchaný, tak jsem si ho poslechl cestou a akorát to vyšlo na 40 minutovou cestu pěšky ke Skotský verzi našeho  výstaviště. SECC vypadá trošku jako opera v Sydney. Je na opačný straně řeky a jde se tam přes takový klaustro-tunel. Vypadá trošku jako ten tunel metra na Butovicích. Klaustro proto, že když v něm potom jde 8 tisíc lidí z koncertu, neni to nic moc přijemnýho. V půlce tunelu stál chlápek s kytarou a vypadal jak Glen Hansard z Frames. Tak jsem hned sundal sluchatka s nezměrným očekáváním jak uslyším něco jako Pavement Blues od Frames a objevím skvělého skotského indie muzikanta a budu chodit na jeho koncerty do zaplyvaných skotských barů... Chlápek hrál něco ve stylu C, F, G sledu akordů a “What shall we do with the drunken sailor..” a když jsem šel kolem, tak z něj fakt něco hodně drunken táhlo a rozhodně to bylo levnější než rum. No nic, někdy přístě. SECC je, co vám budu namlouvat, nechutný. Dají se tam koupit fotbalový šály, je tam KFC, McDonald nebo nevim jaký ještě fastfoody a lidi tam choděj s popcornem na koncerty. No prostě něco jako když jdete do kina na Andělu - takovej cinema multiplex. U pokladny se samozřejmě po 20 minutách dozvím, že platba neprošla. “Saryyy Láád!” říká chlápek za pultem. No tak to je v háji. Zkusím se nejistě optat na lístky a má jeden hned do první sekce! Paráda, ještě lepší než ten, co jsem si objednával! Platím, a vcházím do “kinosálu č. 4 osazených pro 8 tisích lidí...”. U vstupu se mě ujme pán v livreji a usazuje mě na moje místo (to asi proto aby si lidi nesedali jinam spíš než z noblesy). Sedím, 20 minut se nic neděje, tak si říkám wha the ..., Dám si aspoň jedno pivo protože umírám žízní, když tu všichni chodí s tim popcornem. Pivo mě vyjde na 3 libry, kdyby měli cenu někde venku napsanou, tak se skočim napít na záchod. Ale co, když už jsem tady, tak nebudu pro jednou šetřit a užiju si to (jedno pivo a jeden koncert).

Dopíjím pivo a furt nic. Lidi pořád vchází a světla ne a ne zhasnout :-/ Tak se začínám nudit a začínám sledovat okolí a čumět na lidi.  Najednou mě trošku zaráží, kdo všechno na ten koncert přijde. Je tu mix hippieků, důchodců, studentíků, rodinek s dětma, skejťáků a groupie holčiček ňáký emo-teenage kapely. Zprvu mi to přijde super. Anglie je vlastně super - všichni tu poslouchaj hudbu bez rozdílů a je bezva, že tu na koncert Damiena Rice příjde 8 tisíc lidí... Nevim jestli by třeba do Brna přišlo 800 :-) Čim dýl tam ale sedim a čim dýl to pozoruju, tak si vlastně říkám, že to je pěkně naprd.   Lidi tam telefonujou, píšou si smsky během koncertu, baví se, vožrale pokřikují a hlavně žerou ten popcorn, za to bych fakt zabíjel...! To mi příjde jako absolutní devalvace umění jít na koncert a žrát popcorn.... Představte si jít na seminář, kde třeba mluví Nelson Mandela a žrát tam popcorn. Neříkám že jsem něco ve stylu Damiena Rice (Štěpán mě jistě označí za komerčáka s bílejma teniskama :-) ), ale proboha by ty lidi mohli mít aspoň trošku respektu vůči tomu umělci. Bylo mi fakt smutno když na pódium vylezl Damien Rice v ošuntělejch kalhotách a žačal song s textem “I wanted her to tell me that she would never wake”. V půlce songu položil kytaru a spíš rozpustile řekl, “is everybody late tonight? I’ll come in five minutes, guys, and please sit down and maybe you could listen”. Osm tisíc lidí se začlo smát a žrát popcorn, nevim jestli jsem byl jediný kdo se nesmál a přemýšlel jestli to byl Damienův fór nebo prostý affirmativ. Přišlo mi to trapný a osmitisícinásobně jsem se styděl.

Po čtvrthodině konečně zhasli ty světla, přišli chlápci s asi 50ti svíčkama a porozstrkali je po pódiu. Damien dohrál písničku kterou začal. Jak zhasly světla tak jsem si najedou udělal takovej binokl a naprosto jsem přestal vnímat popcorňáky. Měl jsem místo asi 15 metrů od pódia a navíc i uprostřed, takže i ideální místo pro zvuk. Mimochodem zvuk byl opravdu úžasnej! Tohle tu asi fakt narozdíl od nás umí - krásný vejšky úplně těsně před tim, než to začne být nepříjemný. A navíc pekelně nahlas. Nevim, jak je to možný, ale akustická kytara hrála v takhle obrovskym prostoru stejně jako na nahrávce - skvělá dynamika, žádný hnusný piezzo zvuky, který pak zněj jak sitar (sorry Kubo & Sronys :-D ) a tak. No prostě audiophilní extáze. A vůbec bylo to přesně takový jak jsem si to představoval. Nevim přesně setlist, ale myslim, že zahrál celý album O a většinu z 9... Samozřejmě, že většina skladeb byla natáhla o klasický “masení” jak to všichni známe od Frames - 4 overdrivy na akusticky kytaře, pět loopů kytary a zpěvů přes sebe a bubeník do toho řeže co to jde a světla lítaj a bleskaj, no úúúúža! :-) Mimochodem dal zpěvem v jedný smyčce přes sebe postupně hlasem pět oktáv, tak prej že rozsah má jenom Mariah Carey... :-) Nejúžasnější byl rozhodně song Elephant - zvláštní, že jsem se do textu zaposlouchal až tam a je fakt užasnej - romatickej, dětsky naivní. No dobře v týhle fázi jsem se přiznávam trošku rozbrečel a hnedka psal adri.. haháá tak se mi smějte posměváčci :-) Následovala várka spíš akčnějších songů - jo Damien Rice si opravdu vzal do ruky i elektrickou kytaru Fender Telecaster... Jo a jedna věc - jak mi celou dobou tam hodně chyběl hlas Lisy Hannigan, která s nim zpívávala a teď už bohužel ne, tak tam s nim hrál úžasnej kytarista Joel Shearer. A ten předváděl fakt neuvěřitelný hudební kousky - měl ňákej starej nizkolub Gibson ale bez středovýko bloku  a celý koncert jenom vazbil a hrál si hodně s e-bow a delayem - místy to znělo skoro jako ženský hlas. Musim říct, že jsem viděl málo kytaristů, který by mě takhle dostali technikou, krása. 

Ve druhý třetině už nastal totální, opravdu nezřizenej folk n’ roll :-) Navíc Damien najednou: “I feel really strange standing when you guys are sitting, could you please, please, please stand up and come up front?”. A 8 tisíc lidí se zvedlo ze židlí a pochodovalo k pódiu. Ja byl naštěstí docela pohotovej a svižně jsem se přesunul do druhý řady. Z přední řady se samozřejme začli prodírat ven babky, který si připlatili za dobrý místa. Damien prohodil celkem arogantně Leave...Leaveee a začal hrát song od Glena Hansarda Leave, kdo znáte, víte. Zahrál kousek jenom tak ze srandy, pak se optal jestli tu vůbec někdo zná jeho fellow mates The Frames. Tak jsem zvedl ruce a evidentně jsem byl v dohledu jedinej, tak se jenom usmál a řekl mi “ah nice, man”. Oh yeah promluvil na mě Damien Rice :-) No prostě sem chrochtal blahem, co víc si člověk může přát. Konečně jsem si prohlídl všechny muzikanty zblízka, očíhnul kytaristův floorboard, kupodivu tam měl jenom Line6 DL-4, Boss DD5 a Boss SD-1, zato ale tři komba...   

Jako přídavek vystříhl Damien opravdu hooodně vtipnou hereckou scénku. Začlo to příběhem jak někde seděl, ujel mu bus, tak šel do irský krčmy. Pfff už na to peču, je to stejně dlouhý tak na půl hodiny čtení :-D konec :-) no prostě scénku na téma songu Cheers Darlin’ - supr! Zakončil to s basákem na kontrabas a bubeníkem na vajíčko fungl akusticky. 

Rožli, popcorňáci se rozešli, já rychle nasadil sluchátka abych je nemusel poslouchat a dal jsem si spokojeně jedno-albovou cestu dom.  

Cheers, darlin’.... 

Posted by kryspin at 23:00